Von Eugen Brikcius.
Von Eugen Brikcius.
„Bis zu dem spannenden Ende, wo man sich entspannen kann,
lobt man ohne viel Umstände den blendenden Panenka“
(z autorovy kampaně při volbě nejlepšího fotbalisty Rakouska za rok 1983)
Už samotný začátek je napínavý. Vzrušení neumenšuje ani polopatická expozice, jež málem dává tušit i pozdější rozuzlení. Vše se točí kolem pikniku, úhelného kamene obou v titulu naznačených žánrů, jehož rekonstrukce je smyslem akčního umění a nesmyslem fotbalové hry. Odehrává se neuvěřitelné. O osudu žánru prvního se rozhoduje na půdě žánru druhého. Právě na tuto půdu dopadá odlesk nebeského pikniku tak pronikavě, že věčně reprizovaný kus vychází v neohlášeně premiérovém gala. Zdrojem zmíněného napětí je radostná bázeň před nastupující dokonalostí.
Sestup ideálního pikniku na fotbalovou zemi neprobíhá jako poťouchle křížovkářské whodunit. Od prvního taktu této labutí písně akčního umění se ví, že to všechno Panenka. Piknikový rekonstruktér zde řádí velmi šeplavě. Proto není divu, že v kusu navzdory zachovaným fotbalovým okolnostem mnoho při starém nezůstane. Třeba osoby se změní k nepoznání. Zato nic se nezmění na jejich obsazení. Až na osoby ve zdi, u nichž později překvapivě i na obsazení dojde.
Jinak zůstává vyjukaný ansámbl při piknikové oběti našemu sólistovi i jeho domovské scéně věrný.
Děj se ovšem šabloně mače brzy vymkne. Nastávající piknik se zabrzdit nedá. Návštěvníci stadiónu bezděky zapomenou na svůj trpný divácký úděl. Nejprve se sice diváky stanou i sami hráči, ale pak se novopečení i ochozoví diváci unisono promění v jiné osoby. Nově nabytým piknikovým tikem se kategoriálně odliší od atrapových účastníků produkcí akčního umění. Ti se rekonstrukce pikniku nikdy nedočkají, třebaže jim byla pod hlavičkou uchopení archetypického rituálu slíbena. Místo inzerovaného magična pomáhají na pseudoumělecký svět nestoudně kašírovanému aranžmá, které je míněno a halasně prováděno nikoliv jako nevinná úlitba, ale jako přímá služba molochu dokumentace.
Leč o dokumentománii později. Jsme teprve na začátku děje. Pro potěchu vyprodaného domu dotáčí Antonín Panenka v polokruhu před velkým vápnem soupeře svou proslulou “káču”, jednotaktovou piruetu, kterou vtahuje dosavadní diváky do piknikového víru. Stejně nakládá i s hráči, přičemž zejména protihráče odstřeďuje. Z vyřízených aktérů by pak definitivně učinil diváky, kdyby jim ve své projekci nerezervoval aspoň okrajové místo.
Uprostřed této přípravné finty je Panenka nejodolnějším z rozvířených obránců nouzově sražen. Nicméně hned vstává a zamyšleně kráčí do hloubi vápna. “Protihráči” v bázni ustupují za linii polokruhu, aby nerušili očekávanou exekuci. Takto přímočaře se ale akční umění ze světa sprovodit nedá. Banality pokutového kopu zůstanou účastníci Panenkovy rekonstrukce ušetřeni. Taktní rozhodčí nabídne žánru, jehož pódia jsou jinde, ještě jednu zbytečnou šanci. O něm se má teď bez něj rozhodnout, a k tomu na této nepravděpodobné frontě. Panenku ovšem peripetijní nařízení milovaného trestného kopu nevyvede z dobré míry. Co následuje, připomene a vzápětí i předčí čůrajícího pana Blooma.
Odstředění kontrahenti sice tuší, že míč doletí do všanc vydané svatyně, ale horší je čeká. Proměna kusu pokračuje. Po změně osob - v účastníky pikniku - se právě u bývalých protihráčů začíná měnit i dosud nedotčené obsazení. Zmíněné osoby nabývají podoby mátožných akčních umělců, kteří zde z vlastních těl postavili zeď, jež ze všech zdí, co jich je na světě, se nejvíc podobá zdi fotbalové. Hráče-umělce začíná oprávněně tísnit představa, že piknikový exekutor jejich zeď překopne do cizího, tedy jejich vlastního žánru.
Jsou zde všichni, nebo aspoň ti, co se nechávali nejvíce vidět a slyšet. Ti, co piknik obětovali umění, protože ho uměním chtěli učinit, aniž by věděli jak. Ti, co umění obětovali dokumentaci, protože je jenom pro ni předstírali. Ti, co si tak dlouho loudili o kunsthistorické evangelium, až vyspěli v adresáty zvěsti zcela opačné. Sami si ji teď sdělují tichou poštou. Kdo si to vlastně ve zdi šeptá? Na objasněnou nezasvěceným a připomněnou pamětníkům následuje letmý výčet.
[ ...in the following piece the author, with biting humour, settles a few scores with fellow artists, critics and gallery owners in what was then Czechoslovakia: Jiří Daníček, Olaf Hanel, Jan Steklík, Zorka Ságlová, Ladislav Novák Karel Nepraš, Milan Knížák, Rudolf Němec and Jindřich Chalupecký... editor’s note ]
Ti, kterým ctižádost zeď opustit nedovolila, v ní teď stojí jako zařezaní. Zato vtažení diváci piknikují, až se z nich kouří. Mají proč. Antonín Panenka učiní to, před čím se jindy nerozpakuje ani v plném provozu hry, není-li si jist momentálním stavem živlů. Na cestě k míči se zastaví, nasliní prst a zdvihne, aby zjistil, odkud vítr vane. Oč choreograficky zdařileji je zde pojímána úloha živlů při rekonstrukci pikniku, než třeba v době autorovy akční minulosti, kdy jeho tým ve jménu hasičského principu land-artové pohotovosti “sjížděl po tyčích”, kdykoliv na místě chystané události došlo k objednané konstelaci živlů.
Jakmile Panenka živel zidentifikuje, stane se fotbalový čas “pohnutým obrazem piknikové věčnosti”. V tom okamžiku se Panenka a jeho věrní ocitnou v reflektorickém kruhu, jehož vnějšek je zatemněn, jako tomu kdysi bývalo v záznamech kanadských hokejových gólů. Využijme Panenkova vztyčeného prstu a zdržme se chvíli v zatemněném vnějšku ještě nerozzářeného kruhu. Dokud se věčnost ve svém vezdejším obraze ještě ani o píď nepohnula. Jako z červené knihovny se čte, jak sám autor tehdy Panenkovi neodolal.
Těsně před utkáním autor vystoupil na vrchol tribuny za osudovou brankou, odkud je vidět až na tréninkové hřiště pod Wienerwaldem. V jediném stinném koutě vyprahlé plochy spatřil zapikolovaného Antonína Panenku, a aby nerušil předzápasovou exercicii, jen neznatelně mu pokynul. Později seděl za osudovou brankou a už z pikniku utéci nemohl, ani kdyby chtěl. Pak jen Panenkův míč k němu letěl, přímo na něj, a nejen opticky se zvětšoval, až ho zadržela předepsaná síť. To už autor nevydržel a usedavě se rozplakal. Nebyl to nářek nad pohledným gólem, nota bene vítězným, ani nad zánikem živé mrtvoly akčního umění, byl to šťastný pláč nad samotným piknikovým vtělením, a autor se nechal od své životní družky dlouze tišit...
Potud soukromé svědectví. Zdá se, že nás přiblížilo k pointě víc, než je zdrávo. Proto se teď rychle vraťme k tomu, co se vlastně dělo. Opustili jsme Panenku v póze piknikového guru. Po inkasovaném faulu se kvapem zotavil a teď se tu producíruje, jako by fotbalový pánbůh nebyl doma. Nic neprozrazuje lopotu rekonstrukce. Obvykle krušné místní ohledání je pojato jako hravé meteorologické intermezzo. Sotva intermezzo skončí, je vše jasné. Piknik je na světě a může se stkvít. Rekonstrukce se otevírá improvizaci.
Panenka se pomalu rozbíhá. Na obyčejný kop to ale v nastalém opojení nevypadá. Čím blíže je Panenka míči, tím více se vzdaluje světu soutěže, k němuž až dosud náležel. Piknikanti právem zavětří. Brzy se jim má potvrdit, co by rádi zaplašili jako fámu. Jakmile Panenka do míče kopne, ocitne se rovnýma fotbalovýma nohama ve světě umění. Mátohy ohroženého žánru, jehož vrak by měl být nastávajícím kopem doražen, se ve zdi naposledy napřimují. Panenka už je před míčem a polomrtvý obor, jenž by měl vlastně skomírat někde na hony daleko, čeká na ránu z milosti. Na Panenkovo umělecké dopuštění.
Až dosud byl Panenka virtuálně fotbalistou. Elegance jeho fines, pasů a gólů sice fascinovala, ale pořád setrvával oběma virtuózníma nohama na fotbalové zemi. Šťastné dítě neúprosné soutěže. Za čarami a kouzly vždy odborníci pilně rozeznávali góly a dodnes se jich nemohou dopočítat. Teď už staré počty neplatí. Piknikové krásno očekávaného gólu se do statistické kolony nevejde. Irelevantní pravidla sice zůstanou lhostejně zachována, ale se zničujícím duchem soutěže je amen. Sportovní novinář se šmahem změní ve výtvarného kritika, ale to jen proto, aby mu nad nekrologem žánru zbyly oči pro pláč.
Panenka zatím kope do míče a ani neví, co ho čeká, jestliže se kop vydaří. Není třeba třikrát hádat. Ve vlastním, nyní vlastně bývalém žánru, bude uctěn a pro jistotu penzionován, zatímco dosavadní cizí žánr, na jehož výsostných pódiích Panenka nikdy nestanul, nedovolí novopečenému primasovi ani jedno předoponové poděkování. Nemůže mu je dovolit. Je notoricky známo, jak to dopadne s žánrem, který vydá bezchybný exemplář. Dokonalost, k níž je vyhoněn, ho “exemplárně” zruší. Totéž čeká a nemine žánr, jenž je takto “zdokonalen” jinde. Jenže takový jen těžko exituje s poctami.
Některých poct zůstane ušetřen i sám Panenka. I když se mu probíhající kop podaří, aplausu se nedočká. Při pikniku se netleská. Ani po uměleckém gólu. Navíc i veteráni frenetických potlesků strnou pod náporem štěstí. Akční umění pak pro novice vůbec nemá klaku. Už dotleskalo. Nedoženou to ani smuteční hosti. Nejsou žádní. Žánr je vypudil ještě v době, kdy byli údajnými účastníky. Ve jménu vandalizující dokumentace.
Míč se mezitím zlověstně nese nad hloučkem akcionistů. Ani oni smutečně nehostují. Jsou doma. Naposledy. A smutek, ten drželi ve všech svých akcích. Za smrtelný hřích proti etice záznamu se platí. Umělci ve zdi se neptají, na kom je řada. Obejdou se bez sufléra, i když kdysi závěr kusu biflovali zcela jinak. Zcizili svůj žánr zbytnými záznamy a nikdo jim nemusí ohlašovat příchod kapitálního trestu. Akční umění zbytnělo ve vlastní dokumentaci. A to programově. Hned od začátku mělo v ní a jen v ní přetrvávat - a taky v ní přetrvalo. Až do posledních tónů umíráčku, který mu rozezvučel geniální nováček.
Fotbal má naproti tomu hroší kůži. Nevyletí z ní, ani kdyby se Panenka na hlavu postavil. A že Panenka v rámci ustupujících, ale nepřekročených pravidel piknikuje jako ještě nikdy. Fotbalovou hru nemůže ohrozit ani do nekonečna opakovaný šot vyvoleného gólu. Spíš bez šotu než bez diváka by se obešla. Proto se taky nemusí trápit tím, zda je fotogenická. Na rozdíl od akčního umění, které ve své umělé závislosti na prestižním záznamu účastného diváka zcela vyloučilo.
Panenka se dívá za míčem, jak se od něj horempádem vzdaluje, a spokojené mžourá. Situace vyšla velmi fotogenicky. Panenka si ten luxus může dovolit. Všechny jeho kopy a finty jsou takové. Náruživci si je zvěčňují, ale nikdo se jim o to neprosil. Svět, a nejen ten fotbalový, by se nezbořil, ani kdyby z dokumentace sešlo. Pravý smysl Panenkových aktů je po výtce piknikový.
Největší z jeho aktů právě vrcholí. Míč přeletěl zeď a neodvratně pokračuje rovnou do svatyně. Spolu s tímto převratným kopem přes hlavy překonaných autodokumentaristů spěje k závěru i naše pocta. Rekonstrukce se vyvedla. Za Panenkův piknik by se ani jeho vzor nahoře nemusel hanbit. Však taky na celý jeden žánr stačil. Do poslední chvíle napínavá chvála Antonína Panenky se stala nekrologem akční odnože výtvarného umění, kterému tento “virtuóz odjinud” učinil až příliš dobře.
Míč doletěl a Panenka si neodpustí krátký záchvat radosti. Právem. Pod fotbalovou způsobou se pikniku většinou nevede. Jemu se ale tak dokonale zdařil, že to někde zcela jinde nepřežila branže, která piknik vždycky za svůj měla. Až do její svatyně dokopl Panenka exemplář, na jaký se sama, dokud ještě byla, nikdy nezmohla.
Teprve teď se můžeme uvolnit, jak nám slibovala předvolební básnička z motta. Reflektorický kruh osiřel a zhasl. Ansámbl předvedeného kusu je rozpuštěn. Měl hrát to, co odjakživa, a zahrál to, co ještě nikdy. Jenže tahle premiéra už reprízy nemá. Šampión pikniku vykonal své a může jít. Akčnímu umění je konec.
Vídeň, březen – duben 1985
„Bis zu dem spannenden Ende, wo man sich entspannen kann,
lobt man ohne viel Umstände den blendenden Panenka"
(aus einer Kampagne des Verfassers anlässlich der Wahl des besten österreichischen Fußballers für das Jahr 1983)
Schon allein der Beginn ist spannend. Auch die von Anspielungen strotzende Exposition, die die spätere Auflösung ja fast schon ahnen lässt, mildert sie nicht. Alles dreht sich um den Eckpfeiler der beiden im Titel angedeuteten Genres, das Picknick, dessen Rekonstruktion der Sinn der Aktionskunst und Unsinn eines Fußballspiels ist. Unglaubliches ereignet sich. Über das Schicksal des ersten Genres wird auf dem Boden des zweiten entschieden. Auf diesen Boden nämlich fällt ein so überwältigender Abglanz eines himmlischen Picknicks, dass das ewig wiederholte Stück unangekündigt eine Galapremiere erlebt. Auslöser der eingangs erwähnten Spannung ist das freudige Bangen angesichts sich abzeichnender Vollendung.
Der Abstieg des idealen Picknicks auf die Fußballerde vollzieht sich nicht wie ein heimtückisches Kreuzworträtsellöser-Whodunit. Vom ersten Takt dieses Schwanengesangs der Aktionskunst an weiß man, dass alles Panenkas Werk ist. Der Rekonstrukteur des Picknicks agiert hier sehr suggestiv. Es verwundert daher nicht, dass trotz Beibehaltung der Gepflogenheiten eines Fußballmatches im Stück nicht viel beim Alten bleibt. So verändern sich beispielsweise die Personen bis zur Unkenntlichkeit. Dafür ändert sich nichts an ihrer Besetzung. Bis auf die Personen in der Mauer, bei denen es später überraschend auch zu einer Besetzung kommt.
Ansonsten bleibt das verstörte Ensemble beim Picknick-Opfer unserem Solisten wie auch seiner Hausbühne treu.
Die Handlung allerdings entzieht sich bald der Schablone eines Matches. Das in Fahrt kommende Picknick lässt sich nicht zum Stillstand bringen. Unwillkürlich vergessen die Besucher des Stadions ihr passives Los von Zusehern. Zum Publikum werden anfangs zwar auch die Spieler selbst, dann aber verwandeln sich die frisch gebackenen Zuschauer wie auch die auf den Tribünen unisono in andere Personen. Der neu gewonnene Picknick-Tick unterscheidet sie kategorial von den attrappenartigen Teilnehmern der Produktionen der Aktionskunst. Diese werden, war sie ihnen auch unter dem Etikett eines angeblich zur Anwendung kommenden archetypischen Rituals versprochen worden, nie die Rekonstruktion eines Picknicks miterleben. An Stelle des inserierten magischen Geschehens helfen sie einem schamlos kaschierten Arrangement, das keineswegs als unschuldige Libation, sondern als direkter Dienst am Moloch der Dokumentation gedacht ist und mit großem Tamtam ausgeführt wird, auf eine pseudokünstlerische Welt.
Über die Dokumentomanie jedoch später. Wir sind erst am Beginn der Handlung. Zur Aufmunterung des ausverkauften Hauses vollführt Antonín Panenka im Halbkreis vor dem Strafraum des Gegners seinen berühmten „Kreisel“, eine aus einem einzigen Takt bestehende Pirouette, welche die bisherigen Zuschauer in den verschlingenden Wirbel des Picknicks zieht. Genauso verfährt er auch mit den Spielern, wobei er vor allem die Gegenspieler zentrifugiert. Die erledigten Akteure wären von ihm dann definitiv zu Zuschauern gemacht worden, hätte er ihnen in seiner Projektion nicht wenigstens einen Platz am Rande reserviert.
Inmitten dieser vorbereitenden Finte wird Panenka vom widerstandskräftigsten der aufgewirbelten Verteidiger in Ermangelung anderer Mittel zu Boden geworfen. Nichtsdestotrotz erhebt er sich augenblicklich und schreitet gedankenverloren in die Tiefe des Strafraums. Die „gegnerischen Spieler“ weichen verängstigt hinter die Linie des Halbkreises zurück, um die erwartete Exekution nicht zu stören. So geradlinig lässt sich die Aktionskunst aber nicht aus der Welt schaffen. Von den Banalitäten eines Strafstoßes bleiben die Teilnehmer von Panenkas Rekonstruktion verschont. Der taktvolle Schiedsrichter bietet dem Genre, dessen Podien sich woanders befinden, noch eine vergebliche Chance an. Es soll jetzt in seiner Abwesenheit einer Entscheidung unterworfen werden, und noch dazu an dieser unwahrscheinlichen Front. Panenka bringt die peripetiehafte Verordnung des geliebten Strafstoßes allerdings nicht aus der Ruhe. Was folgt, ruft den pinkelnden Herrn Bloom in Erinnerung und übertrifft ihn sogar noch.
Die zentrifugierten Kontrahenten ahnen zwar, dass der Ball ins preisgegebene Allerheiligste fliegen wird, doch erwartet sie Schlimmeres. Die Metamorphose des Stücks schreitet fort. Nach der Verwandlung der Personen – in Picknickteilnehmer – beginnt sich ausgerechnet bei den einstigen Gegenspielern auch die bisher unangetastet gebliebene Besetzung zu ändern. Besagte Personen gewinnen die Gestalt spukhafter Aktionskünstler, die hier aus ihren eigenen Körpern eine Mauer aufgestellt haben, die von allen Mauern, die es auf der Welt gibt, am meisten jener beim Fußball gleicht. Die Künstler-Spieler fühlen sich allmählich zu Recht von der Vorstellung bedrückt, dass der Exekutor des Picknicks ihre Mauer in ein fremdes, das heißt ihr eigenes Genre hinüberkickt.
Es sind alle hier, oder wenigstens jene, die sich am meisten sehen und hören ließen. Die das Picknick der Kunst opferten, weil sie es zur Kunst machen wollten, ohne zu wissen wie. Jene, die die Kunst der Dokumentation opferten, weil sie sie ausschließlich für diese vorspiegelten. Jene, die sich so lange um das kunsthistorische Evangelium herumschlichen, bis sie zu Adressaten einer ganz gegenteiligen Botschaft heranreiften. Nun teilen sie sie einander selbst mittels stiller Post mit. Wer flüstert da eigentlich in der Mauer? Als Erklärung für Uneingeweihte und Gedächtnisauffrischung für Augenzeugen folgt eine flüchtige Aufzählung.
[ ... hier folgt eine bissig-humorvolle Abrechnung mit Künstlerkollegen, Kritikern und Galeristen der damaligen Tschechoslowakei: Jiří Daníček, Olaf Hanel, Jan Steklík, Zorka Ságlová, Ladislav Novák Karel Nepraš, Milan Knížák, Rudolf Němec und Jindřich Chalupecký ... Anm. d. Red.]
Jene, denen es ihr Ehrgeiz verwehrt hatte, die Mauer zu verlassen, stehen jetzt statuengleich in ihr da. Dafür picknicken die involvierten Zuschauer, dass sie fast dampfen. Sie haben allen Grund dazu. Antonín Panenka tut, wovor er sonst sogar mitten im Getümmel des Spiels nicht zurückschreckt, wenn er sich über den momentanen Stand der Elemente nicht im Klaren ist. Er bleibt auf dem Weg zum Ball stehen, befeuchtet einen Finger mit Speichel und streckt ihn hoch, um festzustellen, woher der Wind weht. Um wie viel gelungener hier choreografisch die Rolle der Elemente bei der Rekonstruktion des Picknicks aufgefasst ist, als etwa zur Zeit der Vergangenheit des Verfassers als Aktionist, als sein Team im Namen des Feuerwehrprinzips der Land-art-Bereitschaft „an Stangen herunterrutschte“, wann immer es am Ort eines bevorstehenden Events zur bestellten Konstellation der Elemente kam.
Sobald Panenka ein Element identifiziert hat, wird die Fußballzeit zum „bewegten Bild der Picknickewigkeit“. In diesem Augenblick finden sich Panenka und seine Getreuen in einem Scheinwerferkreis wieder, dessen Äußeres verdunkelt ist, wie es einst bei den Aufzeichnungen kanadischer Eishockeygoals zu sein pflegte. Nützen wir Panenkas erhobenen Finger aus und verweilen wir kurz im verdunkelten Äußeren des noch nicht erstrahlten Kreises. Bis jetzt hat sich die Ewigkeit in ihrem irdischen Abbild noch keinen Fingerbreit bewegt. Es liest sich wie einem kitschigen Liebesroman entnommen, wie damals sogar der Verfasser Panenka nicht widerstehen konnte.
Knapp vor Spielbeginn war er auf den höchsten Punkt der Tribüne hinter dem schicksalhaften Tor, von wo man bis auf den Trainingsplatz zu Füßen des Wienerwaldes schauen kann, gestiegen. Im einzigen schattigen Winkel des ausgetrockneten Spielfelds erblickte er den abseits versteckten Antonín Panenka und winkte ihm, um die Exerzitien vor dem Match nicht zu stören, nur unmerklich zu. Später saß er hinter dem schicksalhaften Tor und konnte dem Picknick, selbst wenn er es gewollt hätte, nicht mehr entkommen. Dann flog ihm nur mehr Panenkas Ball entgegen, direkt auf ihn zu, und vergrößerte sich nicht nur optisch, bis ihn das vorschriftsmäßige Netz abfing. Das konnte der Verfasser schon nicht mehr verkraften und fing haltlos zu weinen an. Es waren weder Tränen über das grandiose,
notabene siegreiche Goal noch über den Untergang des lebendigen Leichnams
der Aktionskunst, es war ein glückliches Weinen über die lauterste Verkörperung eines Picknicks und der Verfasser ließ sich lange von seiner Lebensgefährtin besänftigen ...
So weit das private Zeugnis. Es scheint, dass es uns mehr als zuträglich der Pointe genähert hat. Kehren wir daher rasch zu dem zurück, was eigentlich geschah. Wir hatten Panenka in der Pose des Picknickgurus verlassen. Nach dem kassierten Foul hatte er sich blitzartig erholt und jetzt produziert er sich hier, als ob der Herrgott des Fußballs nicht zu Hause wäre. Nichts verrät die Mühsal der Rekonstruktion. Der gewöhnlich anstrengende Lokalaugenschein ist als spielerisches meteorologisches Intermezzo angelegt. Kaum endet das Intermezzo, ist alles klar. Das Picknick ist auf der Welt und kann seinen Glanz entfalten. Die Rekonstruktion öffnet sich der Improvisation.
Panenka läuft langsam los. Nach einem gewöhnlichen Kick sieht das in dem eingetretenen Rausch aber nicht aus. Je mehr sich Panenka dem Ball nähert, desto mehr entfernt er sich von der Welt des Wettkampfs, der er bisher angehört hat. Die Picknickanten fangen zu Recht etwas zu wittern an. Bald sollen sie die Bestätigung dafür erhalten, was sie lieber als Fama verscheucht hätten. Sobald Panenka in den Ball tritt, ist er mit seinen Fußballerbeinen geradewegs in der Welt der Kunst angelangt. Die Gespenster des bedrohten Genres, dessen Wrack mit dem bevorstehenden Kick der Garaus hätte gemacht werden sollen, recken sich ein letztes Mal in der Mauer. Panenka ist schon vor dem Ball und das halbtote Fach, das eigentlich irgendwo meilenweit weg hätte auf dem Sterbebett liegen sollen, wartet auf den Gnadenstoß. Auf Panenkas künstlerische Fügung.
Bis jetzt war Panenka virtuell Fußballer gewesen. Die Eleganz seiner Finessen, Pässe und Goals war zwar faszinierend, doch war er mit seinen zwei virtuosen Beinen immer noch auf dem Boden des Fußballs gestanden. Das Glückskind eines unerbittlichen Wettkampfs. Hexereien und Zaubertricks hatten die Experten stets emsig als Goals identifiziert und sie sind bis heute unzählbar. Jetzt gelten die alten Rechnungen bereits nicht mehr. Die picknickgleiche Ästhetik des erwarteten Goals findet in der Kolonne einer Statistik keinen Platz. Die irrelevant gewordenen Regeln werden zwar gleichgültig eingehalten, mit dem zerstörerischen Geist des Wettkampfs aber ist Schluss. Der Sportjournalist verwandelt sich schlagartig zum Kunstkritiker, nur zu dem Zweck jedoch, auf dass ihm vor dem Nekrolog des Genres Augen zum Weinen blieben.
Panenka kickt unterdessen in den Ball und weiß nicht einmal, was ihn erwartet, wenn ihm der Strafstoß gelingt. Unnötig dreimal zu raten. Er wird im eigentlichen, nunmehr eigentlich ehemaligen Genre geehrt und sicherheitshalber pensioniert werden, während das bisherige fremde Genre, auf dessen majestätischen Podien Panenka nie gestanden war, dem frisch gebackenen Primas keine einzige Danksagung vor dem Vorhang zugesteht. Es kann sie ihm nicht zugestehen. Es ist notorisch bekannt, was mit einem Genre, das ein fehlerloses Exemplar hervorbringt, passiert. Die Perfektion, zu der es hochgepusht wird, zerstört es „in exemplarischer Weise“. Das Gleiche erwartet unfehlbar das Genre, das solcherart anderswo „perfektioniert“ wird. Nur dass ein solches nur schwer mit Ehrungen ex geht.
Von einigen Ehrungen wird sogar Panenka verschont bleiben. Auch wenn ihm der in Ausführung befindliche Schuss gelingt, wird er keinen Applaus erwarten dürfen. Beim Picknick wird nicht geklatscht. Nicht einmal bei einem kunstvollen Goal. Außerdem erstarren sogar die Veteranen frenetischen Applauses unter dem Ansturm von Glück. Die Aktionskunst wiederum hat für Neulinge gar keine Claque. Sie hat schon ausgeklatscht. Auch Trauergäste werden das nicht wettmachen. Es sind keine da. Das Genre hat sie noch zu einer Zeit verjagt, als sie angeblich Teilnehmer waren. Im Namen der vandalisierenden Dokumentation.
Der Ball schwebt inzwischen unheilverkündend über der kleinen Schar Aktionisten. Selbst sie sind nicht als Trauergäste da. Sie sind daheim. Zum letzten Mal. Und Trauer haben sie ohnehin bei allen ihren Aktionen gehalten. Für die Todsünde gegen die Ethik der Aufzeichnung wird bezahlt. Die Künstler in der Mauer fragen nicht, an wem die Reihe ist. Sie kommen ohne Souffleur aus, auch wenn sie den Schluss des Stücks einst ganz anders eingebüffelt hatten. Sie haben ihr Genre durch hypertrophes Aufzeichnen entfremdet und niemand muss ihnen das Nahen einer kapitalen Strafe ankündigen. Die Aktionskunst ist in der eigenen Dokumentation hypertrophiert. Und das programmatisch. Sie sollte gleich von Anfang an in ihr und nur in ihr überleben – und sie hat auch in ihr überlebt. Bis zu den letzten Klängen der Sterbeglocke, die der geniale Neuling für sie erklingen ließ.
Im Unterschied dazu hat der Fußball eine Elefantenhaut. Er fährt nicht aus dieser Haut, selbst wenn Panenka sich auf den Kopf stellen würde. Und dabei picknickt Panenka im Rahmen der das Feld räumenden, aber nicht übertretenen Regeln wie noch nie. Selbst der ins Endlose wiederholte Spot eines auserwählten Goals stellt für ein Fußballspiel keine Gefahr dar. Es würde eher ohne Spot als ohne einen Zuschauer auskommen. Daher muss es sich auch nicht damit herumschlagen, ob es fotogen ist. Im Unterschied zur Aktionskunst, die in ihrer künstlichen Abhängigkeit von der prestigeträchtigen Aufzeichnung den beteiligten Zuseher gänzlich ausgeschlossen hat.
Panenka blickt dem Ball nach, wie er sich kometenhaft von ihm entfernt, und blinzelt zufrieden. Die Situation ist höchst fotogen herausgekommen. Panenka kann sich diesen Luxus erlauben. Alle seine Kicks und Finten sind so. Leidenschaftliche Verehrer verewigen sie, aber niemand hat sie darum gebeten. Die Welt, und nicht nur die des Fußballs, würde nicht einstürzen, auch wenn man abkäme von der Dokumentation. Der wahre Sinn von Panenkas Aktionen ist vorwiegend picknickhaft.
Die größte seiner Aktionen findet soeben ihren Höhepunkt. Der Ball ist über die Mauer hinweggeflogen und setzt unabänderlich seinen Weg direkt ins Allerheiligste fort. Zusammen mit diesem revolutionären Kick über die Köpfe der besiegten Selbstdokumentaristen hinweg steuert auch unsere Hommage auf ihr Ende zu. Die Rekonstruktion ist gelungen. Sogar sein Vorbild hoch oben müsste sich für Panenkas Picknick nicht schämen. Hat es doch auch für ein ganzes Genre gereicht. Die bis zum letzten Moment spannende Hommage für Antonín Panenka ist zum Nekrolog eines Ablegers der bildenden Kunst, der Aktionskunst geworden, der dieser „Virtuose von anderswoher“ fast zu gut Genüge tat.
Der Ball hat sein Ziel erreicht und Panenka verwehrt sich nicht einen kurzen Freudentaumel. Zu Recht. In der Form des Fußballs geht es dem Picknick meist nicht gut. Ihm hingegen ist es so perfekt gelungen, dass die Branche, die das Picknick immer für ihr Privileg gehalten hatte, dies irgendwo ganz anders nicht überlebte. Bis in ihr Allerheiligstes hat Panenka ein Exemplar gekickt, zu dem sie selbst sich, solange sie noch existierte, nie aufschwingen konnte.
Erst jetzt können wir uns entspannen, wie es uns das Wahlkampfgedichtchen aus dem Motto versprochen hat. Der Scheinwerferkreis ist verwaist und erloschen. Das Ensemble des vorgeführten Stücks aufgelöst. Es hätte das Gleiche wie seit eh und je spielen sollen und spielte, was es noch nie gespielt hat. Nur dass diese Premiere keine Reprisen mehr hat. Der Champion des Picknicks hat das Seinige getan und kann gehen. Mit der Aktionskunst ist es aus.